Cimbálová třída brněnské konzervatoře po celou dobu svého trvání, tedy od roku 1965, rozvijí a osobitě zkvalitňuje práci s posluchači tohoto mladého, ale velmi progresivního a atraktivního oboru. Na počátku byly příkladně vypracované osnovy výuky a také trpělivá, systematická práce zakladatelky oboru našich prvních absolventů prof. Milady Vlasákové-Orské, která přinesla úspěchy v podobě vysoké umělecké a interpretační úrovně našich prvních absolventů.
Na tyto základy v určité kontinuitě navazuje od r. 2000 její absolvent Dalibor Štrunc. Filosofie jeho výuky cimbálové hry vychází ze zkušeností domácích i světových škol, ale akcentuje i regionální specifika a historické souvislosti. Díky nim se způsob výuky hry na cimbál v Brně, potažmo na Moravě, v některých kritériích liší od těch, která jsou ze stejných důvodů zažitá kupř. v zemích na východ od nás (Slovensko, Rumunsko, Maďarsko). Sám k tomu poznamenal:
„ Moravská cimbálová škola je dle mého názoru fenomén, který vyplývá z mnoha okolností a vlivů. Jedním z nich je bezesporu začátek výuky hry na cimbál u nás. Jeden z průkopníků a zakladatelů výuky hry na Moravě, prof. Vojtěch Brada, sám spíše teoretik než praktik, určitě vycházel ve svých kantorských začátcích ze zpracovaných a zavedených metodických poznatků a postupů u z historického pohledu tak etablovaných instrumentů, jakými bezesporu jsou klavír či varhany. Této mé domněnce snad dává za pravdu i fakt, že prof. Brada byl především varhaníkem a klavíristou. Hledání podobných výrazových možností, zvukové barevnosti a rozmanitosti se v „novém“ pohledu na cimbál odvíjelo především od práce s tónem a jeho tvorbou. Na pevných kořenech Bradových základů vyrostly generace poučených následovníků, kteří se vzájemně obohacují a posouvají dál sami sebe i možnosti svého instrumentu. Myslím, že právě tónová kultivovanost, sytost a pestrost, která je odrazem dlouholeté systematické a metodické práce s úhozem, je jedním z výrazných, ne-li vůbec tím nejvýraznějším znakem moravské školy hry na cimbál. Další charakteristické znaky vycházejí podle mne z historických hudebních souvislostí, protože na Moravě se objevují nejenom vlivy české a německé, tedy spíše západní lidové hudby, ale samozřejmě i té východní – slovenské, maďarské, rumunské či ukrajinské. Tomuto mísení odpovídá i harmonické a melodické cítění moravských cimbalistů. Není to hraní na efekt, přehnaně rytmizované, perkusivní či jinak výrazově sólové. O to více je v něm ale něhy, citu a zpěvnosti, které se přirozeně pojí s hloubkou, neokázalostí a cudností moravské lidové hudby. Moravský cimbál zpívá v plném rozsahu, nekráčí vždy striktně a slepě s doprovodem, rád si zacifruje společně s housličkami či klarinetem, vyplňuje svobodně prostor celé partitury, ale málokdy na sebe strhává veškerou pozornost. Moravský cimbál dokáže i několika jednoduchými tóny vymalovat krásný písňový obraz. Moravský cimbalista umí být impresionistou, který má na paletě nevšední, něžné a jemné barvy. Barvy, které se prolínají zcela měkce, přirozeně a nezaměnitelně. Cimbál není dokonalý instrument. Má svá úskalí: technickou nedokonalost, problematické ladění, absenci historické literatury, hmotnost apod. Tyto nedostatky však vyvažuje nabídkou volnosti – melodické, harmonické, rytmické a především výrazové. Škála výrazových možností je tak pestrá, že dává každému cimbalistovi možnost být naprostým originálem. Moravská cimbálová škola nemá pevné mantinely, není uzavřená a zakonzervovaná. Spojil se v ní poučený didaktický pohled a směr s přirozeným moravským cítěním. Staví na citu, muzikantské fantazii, originalitě – a měla by vycházet z toho, co nám je z historického hlediska hudebně i lidsky blízké. To všechno se v Brně snažíme zachovat a rozvíjet.“
Brněnská cimbálová škola tedy po celou dobu svého trvání klade důraz nejen na moderní prvky ve výuce, ale také na tradici a výlučnost svého projevu. Posluchači jsou během studia vedeni k získání technické dovednosti a rozvíjejí se jejich hudebně výrazové schopnosti. Připravují se k samostatnému hudebnímu myšlení s akcentem na pozdější využití v profesionální praxi tak, aby byli schopni působit nejen jako sólisté či členové nejrůznějších uměleckých souborů, ale aby také uměli své znalosti zhodnotit coby pedagogové na ZUŠ.
Kvalita sólové interpretace našich absolventů se posouvá výrazně dopředu a cimbál se emancipuje na úroveň jiných nástrojů s bohatším historickým uplatněním. Jejich hráčská zdatnost nezůstala bez povšimnutí, a tak vznikla celá řada velmi hodnotné literatury pro cimbál, ať už sólový či s doprovodem, psaná jim „přímo na tělo“ (mj. Z. Lukáš, B. Řehoř, M. Štědroň, A. Parsch, M. Jakubíček, J. Mazourová, J. Meisl Není proto náhodou, že cimbálové posty posledních tří profesionálních těles v naší republice, tedy Československého státního souboru písní a tanců, BROLN a VUS Ondráš, byly či jsou obsazeny výhradně našimi posluchači (D. Štrunc, M. Můčková, Z. Lapčíková, J. Gužík). Všichni se dále věnují i samostatné koncertní i aranžérské a skladatelské činnosti nejen v oblasti vážné a folklorní hudby a také jejich jiné aktivity jsou žánrově velmi pestré. Pro některé další absolventy se studium cimbálu stalo přirozeným odrazovým můstkem k pozdějšímu vzdělávání v jiných oborech na vysokých školách nejen uměleckého zaměření (dirigování, hudební vědy, pedagogika aj.) a mnozí se přirozeně věnují kantorské činnosti po celé České i Slovenské republice. Naši posluchači se s úspěchem pravidelně zúčastňují nejen soutěží v rámci mezinárodního cimbálového festivalu ve Valašském Meziříčí (J. Gužík, Z. Plachá aj.), ale propagují instrument i jako výrazní interpreti s četnými ansámbly – a to v nejrůznějších oblastech pestré hudební palety. I díky jejich aktivitám se zájem o studium natolik zvýšil, že byl od školního roku 2012-13 přizván k pedagogické spolupráci i nedávný úspěšný absolvent Petr Gablas.
Talent a píle dnešních posluchačů dává tušit, že historie cimbálové třídy brněnské konzervatoře nekončí a bude mít i v příštím období zajímavé pokračování svědčící o neustálém vývoji hry na instrument, který má relativně málo za sebou, ale hodně před sebou.