Plačící fontána

Inscenaci připravilo Operní studio Konzervatoře Brno ve spolupráci s Národním divadlem Brno na objednávku Mezinárodního operního a hudebního festivalu Janáček Brno 2022.

Termíny:

6. 11. PREMIÉRA                         divadlo Reduta (11:00)

8. 11. REPRÍZA                            divadlo Reduta (19:00)

Plačící fontána

Obsazení a popis představení:

Námět: Jan Cimr a Tomáš Krejčí

Scénář a režie: Hana Mikolášková

Hudební koláž: Tomáš Krejčí

Choreografie: Ladislava Košíková

Hudební nastudování: Tomáš Krejčí, Katarína Duchoňová

Scéna a kostýmy: Kateřina Doleželová

Light design: Jakub Kubíček

Flétna: Marie Janíčková

Hlavní role:

Olga (Zdenka a Mářa) – Helena Škárová nebo Ivana Solmošiová nebo Edita Košnárová

Její milý (doktor Vorel) – David Machek nebo Aleš Musil

Ansámbl: studenti oddělení sólového zpěvu Konzervatoře Brno

Vztahy Leoše Janáčka k ženám, které do jeho života v různých životních etapách vkročily, zajímaly řadu umělců i historiků. Je však jedna žena, která jeho tvorbu nejvíce ovlivnila tím, že z jeho života fyzicky odešla. A tou ženou je jeho jediná dcera Olga. Provázanost těchto dvou duší se stala námětem hudebně-scénické koláže s názvem Plačící fontána.

Zvolený námět nám umožňuje pohlédnout na dynamickou osobnost Leoše Janáčka očima mladého dospívajícího člověka, který je věkem blízký studentům. Olga Janáčková se na vlastní nohy postavila ve dvaceti letech díky cestě do Petrohradu, která se však stala osudnou pro její již tak nalomené zdraví. A právě na dlouhé cestě do Petrohradu, z níž posílá rodičům zprávy z každého většího města, se jí promítají vzpomínky na klíčové momenty jejího vztahu s otcem, kterého si vážila, milovala ho, ale zároveň se s ním přela, když šlo o její další lásky – ať už k divadlu nebo k mladým mužům.

Hlavní vypravěčkou našeho příběhu je Olga, zatímco postava Leoše Janáčka se na scéně zjevuje pouze jako silueta či přízrak a o její zpřítomnění se postará nejrůznějšími prostředky sbor. Důležité místo zaujímají i další postavy, jako je maminka Zdenka či služebná Mářa Stejskalová, zamilovaný doktor Vorel nebo Olžiny kamarádky. I ti na scéně ožívají jen díky Olžiným zmínkám v jejích dopisech. Korespondence Olgy s tatuškou Leošem tvoří páteř celé inscenace. A tak se studenti kromě pěveckých a pohybových výzev budou muset popasovat i s činoherními pasážemi a mluveným slovem či voicebandem a místy i loutkoherectvím.

Tato pestrost prostředků má odrážet bohatou duši mladé ženy, která bohužel nedostala příležitost se projevit plně za svého života. Snad tedy naše inscenace přispěje k její památce, stejně jako k ní přispívá při bližším zkoumání i dílo Leoše Janáčka, jež se vzpomínkami na své jediné dospělé dítě tvořil po zbytek života.

Přesunout se na začátek