Inscenaci připravilo Operní studio Konzervatoře Brno ve spolupráci s Národním divadlem Brno na objednávku Mezinárodního operního a hudebního festivalu Janáček Brno 2022.
Termíny:
6. 11. PREMIÉRA divadlo Reduta (11:00)
8. 11. REPRÍZA divadlo Reduta (19:00)
Plačící fontána
Obsazení a popis představení:
Námět: Jan Cimr a Tomáš Krejčí
Scénář a režie: Hana Mikolášková
Hudební koláž: Tomáš Krejčí
Choreografie: Ladislava Košíková
Hudební nastudování: Tomáš Krejčí, Katarína Duchoňová
Scéna a kostýmy: Kateřina Doleželová
Light design: Jakub Kubíček
Flétna: Marie Janíčková
Hlavní role:
Olga (Zdenka a Mářa) – Helena Škárová nebo Ivana Solmošiová nebo Edita Košnárová
Její milý (doktor Vorel) – David Machek nebo Aleš Musil
Ansámbl: studenti oddělení sólového zpěvu Konzervatoře Brno
Vztahy Leoše Janáčka k ženám, které do jeho života v různých životních etapách vkročily, zajímaly řadu umělců i historiků. Je však jedna žena, která jeho tvorbu nejvíce ovlivnila tím, že z jeho života fyzicky odešla. A tou ženou je jeho jediná dcera Olga. Provázanost těchto dvou duší se stala námětem hudebně-scénické koláže s názvem Plačící fontána.
Zvolený námět nám umožňuje pohlédnout na dynamickou osobnost Leoše Janáčka očima mladého dospívajícího člověka, který je věkem blízký studentům. Olga Janáčková se na vlastní nohy postavila ve dvaceti letech díky cestě do Petrohradu, která se však stala osudnou pro její již tak nalomené zdraví. A právě na dlouhé cestě do Petrohradu, z níž posílá rodičům zprávy z každého většího města, se jí promítají vzpomínky na klíčové momenty jejího vztahu s otcem, kterého si vážila, milovala ho, ale zároveň se s ním přela, když šlo o její další lásky – ať už k divadlu nebo k mladým mužům.
Hlavní vypravěčkou našeho příběhu je Olga, zatímco postava Leoše Janáčka se na scéně zjevuje pouze jako silueta či přízrak a o její zpřítomnění se postará nejrůznějšími prostředky sbor. Důležité místo zaujímají i další postavy, jako je maminka Zdenka či služebná Mářa Stejskalová, zamilovaný doktor Vorel nebo Olžiny kamarádky. I ti na scéně ožívají jen díky Olžiným zmínkám v jejích dopisech. Korespondence Olgy s tatuškou Leošem tvoří páteř celé inscenace. A tak se studenti kromě pěveckých a pohybových výzev budou muset popasovat i s činoherními pasážemi a mluveným slovem či voicebandem a místy i loutkoherectvím.
Tato pestrost prostředků má odrážet bohatou duši mladé ženy, která bohužel nedostala příležitost se projevit plně za svého života. Snad tedy naše inscenace přispěje k její památce, stejně jako k ní přispívá při bližším zkoumání i dílo Leoše Janáčka, jež se vzpomínkami na své jediné dospělé dítě tvořil po zbytek života.