Tento malebný název nese nástroj moudrý, laskavý, ušlechtilý, ve zvuku altově měkký, rozvážný, někdy rozpustilý, i když hráčsky ne zrovna pohodlný. Nástroj dříve opomíjený, nezasvěceným často neznámý. Aha, prostě velké housle!
Jméno viola dávno patřilo širokému spektru smyčcových nástrojů. Z fiduly (také fiddle, fidicula, vihuela, mezi 9. – 16. stol.) se vyvinula viola da gamba držená mezi koleny (15. stol.) a z její diskantové odrůdy se vložením pod bradu stala viola da braccio (zač. 16. stol.). Violy obsáhly celý rozsah hlasů od kontrabasové, basové přes tenorovou, altovou po diskantovou. Jinou barvu tónu měla pak viola d´amore, viola pomposa, viola bastarda… Nic nového taková viola, právě naopak.
Pokračující vývoj této pramáti dal vzniknout přibližně v rozpětí 100 let dnešním moderním smyčcovým nástrojům. Začátkem 16.století violoncellu, v polovině 16.stol. houslím, koncem 16. stol. kontrabasu (některé modely si ponechaly dodnes původní gambový tvar) a na přelomu 16. a 17. století nové viole, která svým altovým rozsahem vyplňovala mezeru mezi sopránovými houslemi a tenorovým violoncellem – a stala se tak nepostradatelným nástrojem barokního orchestru. Snad jen tím, že pro ni chyběly skladby či samotné zvučné nástroje nebo vzrostlí hudebníci, ochotni a schopni obsluhovat ne právě pohodlný nástroj, zůstávala viola v pozadí svých populárnějších kolegů. Dnes jí však patří bohatá původní literatura vydatně košatěná houslovými i violoncellovými transkripcemi; o popularitu se starají sólisté zvučných jmen, nemluvě o komorních hráčích, kteří nalézají náročné uplatnění ve stovkách souborů křižujících světovou hudební scénu. Viola si ale patrně stále zachovává respekt u mladých hudebníků, hlavně houslistů, snad díky své velikosti, váze, či o kvintu nižšímu ladění nebo altové notaci. Velké housle? Ne, je to viola, pojďme si na ni zahrát…
Brněnská konzervatoř má ve výuce hry na violu dlouholetou tradici. Od jejího založení Leošem Janáčkem v roce 1919 se zde vyučovala obligátní viola. Tato praxe byla převzata z konzervatoře v Praze, která v té době měla za sebou již více než stoletou historii. Ani na té se však viola zprvu nevyučovala. Od jejího založení v roce 1811 hráli na violu pouze zájemci z absolventů tříd houslových, mezi které patřili např. Oskar Nedbal, Jiří Herold, Rudolf Reissig, Otakar Mácha, Karel Moravec, Oldřich Vávra, Ladislav Černý. Tito umělci přispěli svou koncertní i autorskou činností k tomu, že v roce 1907 byly pro houslisty zavedeny hodiny obligátní violy, jejichž cílem bylo hlavně seznámit žáky s notovým zápisem v altovém klíči a větším, o kvintu níž laděným a hůře ovladatelným nástrojem.
Samostatná violová oddělení vznikla na všech konzervatořích až ve školním roce 1947/48. Kromě toho zůstala zachována povinná výuka (obligátní) violy pro houslisty 3. ročníků. Dnes je toto studium nepovinné.
Prvním vedoucím smyčcového oddělení na nově založené brněnské konzervatoři (1919) bylRudolf Reissig, který byl v prvních dvou desetiletích ústřední postavou českého hudebního života v Brně jako ředitel a sbormistr Besedy brněnské, vynikající hráč na housle, violu a zejména na violu d´amore – inspiroval Leoše Janáčka k použití tohoto nástroje v opeře Káťa Kabanová a ve smyčcovém kvartetu Listy důvěrné (vzhledem ke zvukové křehkosti damurkyse tato sóla začala hrát na normální čtyřstrunnou violu). Na brněnské konzervatoři učil Reissig jen rok, ale po svém odchodu do Prahy vychoval řadu houslistů a violistů, např. Antonína Hyksu či Josefa Koďouska. Po Reissigovi nastoupil v roce 1920 na konzervatoř žák Otakara Ševčíka Oldřich Vávra, který zde vyučoval do r. 1939. Z jeho žáků jmenujme violisty Jana Hrdličku, Jana Matouška, Jaroslava Gottharda a především Richarda Kozderku. Ten pak proslul jako sólista, člen Moravského kvarteta a dlouholetý první violista Symfonického orchestru brněnského rozhlasu a poté Státní filharmonie. Na konzervatoři učil v letech 1941-1948 a 1952-1955 a stal se tak v roce 1947 prvním vyučujícím v nově založené violové třídě – a také první obětí komunistických čistek v roce 1948 – na konzervatoř se mohl vrátit až v roce 1952. K jeho žákům patří Jiří Beneš, Jaroslav Kroupa, Jiří Kratochvíl, Josef Přibáň či Ferdinand Rušák.
Kozderkovým nástupcem na konzervatoři v Brně se stal Antonín Hyksa, který souběžně začal vyučovat i na nově vzniklé Janáčkově akademii múzických umění. Studoval (soukromě) hru na housle u Josefa Berana, Jindřicha Felda, Karla Hoffmanna, Jaroslava Kociana a violu u Rudolfa Reissiga. Byl sólistou, neúnavným interpretem hojně vznikajících violových novinek, a komorním hráčem (Moravské kvarteto, Heroldovo kvarteto). Na konzervatoři měl jednoho a prvního absolventa (Miloš Holý), na JAMU u něj vystudovala řada violistů, např. Jiří Kratochvíl, Jiří Beneš, Alois Moráň, Milan Telecký, Jindřich Hovorka, Ferdinand Rušák, Jan Albrecht, Josef Přibáň a.j. kteří se význačně uplatnili v proslulých souborech (Janáčkovo, Moravské a Slovenské kvarteto, Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů, Filharmonie Brno) nebo pedagogicky na konzervatořích a na JAMU.
Po Antonínu Hyksovi přichází na brněnskou konzervatoř v roce 1950 Jan Plichta, violista, dirigent a skladatel. Studoval u Štěpána Suchého, Otakara Ševčíka a Otakara Jeremiáše. Během patnácti let vychoval řadu violistů, nejvýraznějším absolventem je Jiří Beneš, dlouholetý violista Moravského kvarteta a dramaturg Filharmonie Brno.
V letech 1965-1968 vyučoval na konzervatoři externě Jiří Kratochvíl, jinak pedagog JAMU. Studoval u Josefa Jedličky housle a u Richarda Kozderky violu. Jako sólista premiéroval impozantní řadu nových skladeb, jako violista Janáčkova kvarteta koncertoval na všech kontinentech. K jeho žákům na konzervatoři patří Karel Procházka, Petr Pilát, Jan Šejnoha a.j. Na JAMU opět Karel Procházka a Petr Pilát, Jan Ulrich, Pavel Vítek, Jan Juřík, Milan Hobza, Jan Jubánek, Emil Machain, Miroslav Kovář, Jan Řezníček, Karel Plocek, Zuzana Bouřová, Pavel Ciprys aj.
V letech 1965-1983 vyučoval na konzervatoři hru na violu Jaroslav Kroupa, jinak vedoucí skupiny viol v orchestru opery Janáčkova divadla. K jeho absolventům patří Emil Machain st., Milan Hobza, Felix Kuchař, Ladislav Běluša, Zbyněk Volf aj.
V roce 1973 přichází na brněnskou konzervatoř Alois Moráň s novou metodikou. Na JAMU u Antonína Hyksy absolvoval v roce 1957, krátce působil v Moravské filharmonii a orchestru Janáčkovy opery; v zahraničí pak jako violista komorních souborů a člen orchestru Teatra Massima v Palermu, kde rovněž vyučoval na konzervatoři. K jeho absolventům patří Ladislav Kyselák, Jan Svoboda, Petr Petrů, Miloš Šmerda, Miroslav Kovář, Emil Machain, Jan Jubánek, Zuzana Bouřová, Eduard Vaněk, Karel Plocek, Miloš Vávra, Alexander Besa, Pavel Ciprys a mnoho dalších.
V roli pedagogů se během let na konzervatoři v různých časových intervalech vystřídali povětšinou členové violové skupiny Filharmonie Brno. Za všechny připomeňme Ferdinanda Rušáka, Karla Procházku, Petra Piláta, Jiřího Beneše, Josefa Přibáně, Karla Plocka.
V současnosti se výuce hry na violu věnují aktivní violisté z řad absolventů konzervatoře a JAMU v Brně, členové a spolupracovníci významných souborů a orchestrů Jan Řezníček, Miroslav Kovář a Emil Machain.
Od roku 1947 do současnosti absolvovalo violové třídy brněnské konzervatoře více než sto violistů a violistek, kteří svůj život zcela věnovali hudbě jako pedagogové na všech stupních hudebních škol nebo výkonní hráči – jako sólisté, členové význačných komorních souborů nebo špičkových orchestrů vystupovali a vystupují v koncertních síních pěti světadílů.
Pojďte také hrát na violu…