Plastický obraz vývoje brněnské houslové školy do roku 1969 zachytil Jan Vratislavský v rozhovoru s Františkem Kudláčkem, který byl publikován ve sborníku k 50. výročí trvání brněnské konzervatoře. Hodnotíme-li s odstupem posledních let vývoj tohoto oddělení, pak především musíme konstatovat, že po odchodu pedagogů, kteří zajišťovali výuku bezprostředně po 2. světové válce a tvořili dlouholetý učitelský kolektiv v čele s houslisty Františkem Kudláčkem, Josefem Jedličkou, Juliem Remešem a Josefem Holubem, violistou Janem Plichtou, violoncellisty Ferdinandem Švandou, Františkem Kopečným a kontrabasisty Rudolfem Tuláčkem a Juliem Ventrubou, dochází po r. 1970 nejen k přirozené generační výměně učitelských sil, ale daleko častěji než v předcházejících letech jsou výukou hlavního oboru na konzervatoři pověřováni výkonní orchestrální hráči, kteří pedagogickou činnost vykonávají většinou krátkodobě jako vedlejší povolání. Poměrně nejstabilnější bylo houslové oddělení, vedené od roku 1963 Brunem Hyčkou. Spolu s ním zajišťovalo výuku několik pedagogů, kteří působí na škole dosud: Arnošt Jíra, Jan Stanovský, pozdější koncertní mistr Státní filharmonie Brno, bývalý dlouholetý primarius Moravského kvarteta Rudolf Šťastný a Bohumil Kotmel. Další pak Alois Melezínek, Luboš Kubálek, Ludvík Borýsek a Jan Vacek po několikaletém působení z nejrůznějších důvodů pedagogickou činnost na konzervatoři ukončili. Po roce 1975 je učitelský sbor postupně doplňován o interní pedagogy Stanislava Tomáška, Jiřího Besperáta, primaria Kynclova kvarteta Pavla Kyncla, Jiřího Novotného a Pavla Suka.
Po odchodu Jana Plichty do důchodu v roce 1965 je výukou hry na violu pověřen koncertní mistr orchestru opery Státního divadla v Brně Jaroslav Kroupa a PhDr. Jiří Beneš, které od škol. roku 1974/75 vystřídal interní učitel Alois Maráň.
Změnami ve složení pedagogů bylo nejvíce postiženo violoncellové oddělení, kde s výjimkou člena Moravského kvarteta Bedřicha Havlíka, který působil na konzervatoři v letech 1972—1984, byla výuka zabezpečována výlučně externími učiteli. Teprve od školního roku 1978/79 přijetím interních učitelů Miroslavy Kavalové a člena Kynclova kvarteta Václava Horáka, jehož v r. 1985 nahrazuje Miroslav Zicha, dochází ke stabilizaci učitelských sil na tomto oddělení.
Obdobná situace nastala v kontrabasové třídě po odchodu Julia Ventruby do důchodu v roce 1968, která byla vyřešena teprve od školního roku 1981/82 pověřením Karla Kopřivy. Výuka hry na harfu je od roku 1984 podle potřeby svěřována člence Státní filharmonie Mileně Konicarové.
Poválečný vývoj přinášel i mnoho pozitivních podnětů, které motivovaly pedagogy a nejtalentovanější studenty k cílevědomé práci. Mám na mysli především soutěže, které postupně dostávaly cyklický charakter a umožňovaly novým adeptům interpretačního umění i vyučujícím pravidelnou konfrontaci studijních výsledků v celostátním měřítku, na soutěžích konzervatoří, Kociánově soutěži, Beethovenově Hradci, Ševčíkově soutěží i na Pražském jaru. Vytvořily se i příznivější podmínky pro získávání odborné metodické literatury. Ve spolupráci s Krajským pedagogickým střediskem i okresními pedagogickými středisky docházelo na četných seminářích ke zdravé výměně názorů a k postupnému ujednocení základních metodických přístupů mezi učiteli konzervatoře a LŠU.
Bohužel v důsledku různých administrativních opatření na základních školách, která měla za cíl regulovat zájem rodičů i žáků k volbě prioritních povolání s podceněním zájmu estetické výchovy mládeže, se základna pro výběr hudebně nadaných dětí postupně zužovala. Do jisté míry k tomu přispěla i přestavba původních hudebních škol na víceoborové LŠU. Všeobecně lze sledovat postupný pokles zájmu o studium hry na smyčcové nástroje, jejichž technické zvládnutí vyžaduje dlouholeté systematické studium od dětského věku.
Mnohaleté úsilí o zřízení celostátní speciální hudební školy pro mimořádně hudebně nadané děti, o jejíž nezbytnosti nikdo z odborníků nepochybuje (máme-li udržet krok s celosvětovým vývojem), vyznělo naprázdno, přestože ve všech ostatních socialistických státech byla tato myšlenka realizována. Po deseti letech experimentování, přes prokazatelně kladné výsledky, byla hudební přípravka zrušena, a to v době, kdy vyrůstaly školy speciálně zaměřené na různá sportovní odvětví jako houby po dešti. Není pochyb o tom, že právě žáci, kteří prošli tříletou přípravou pod vedením pedagogů konzervatoře, dosáhli mimořádných studijních výsledků. Skutečnost, že pražská konzervatoř si možnost přípravy žáků ve třech přípravných ročnících, která jim umožňuje dokonale prověřit míru talentu i povahové vlastnosti uchazečů v průběhu společné práce, uhájila, zatímco brněnská konzervatoř ji ztratila, se musí nutně projevit na úrovni dosahovaných výsledků. Rozšířené vyučování, které může talentovaným žákům povolit ředitel LŠU, je sice vítanou pomocí, ale nic nemění na skutečnosti, že u mnohých žáků přijatých ke studiu na konzervatoři je nutno odstraňovat nedostatky již v pokročilejším věku, kdy jsou již pevněji zafixovány a jejich odstranění je obtížnější a vyžaduje více času.
Přes uvedené objektivní potíže můžeme s hrdostí konstatovat, že úroveň absolventů, zejména v posledních deseti letech, stoupla. Ve velké většině odcházejí do praxe lépe technicky vybaveni a nejvýraznější z nich zaujímají již významná místa v našem hudebním životě. Abych toto tvrzení dokumentoval, uvedu alespoň několik jmen: ze třídy Jana Stanovského — Bohumil Kotmel, pozdější absolvent konzervatoře P. I. Čajkovského v Moskvě a nyní koncertní mistr České filharmonie a Pavel Wallinger; ze třídy Rudolfa Šťastného — Věra Nováková, Marta Hufová a Miloš Vacek; ze třídy Stanislava Tomáška — Ivana Tomášková, absolventka konzervatoře P I. Čajkovského, Naděžda Slavíčkova, Jiří Burian; ze třídy Bohumila Kotmela — František Novotný, sólista Státní filharmonie Brno, Marie Gajdošová; ze třídy Aloise Moráně — Ladislav Kyselák, koncertní mistr Slovenské filharmonie, Zuzana Bouřová a Eduard Vaněk, členové Slovenského komorního orchestru; Michaela Fukačová ze třídy Bedřicha Havlíka, laure-átka Čajkovského soutěže v Moskvě a mnozí další, kteří buď ještě pokračují ve studiu na vysokých školách, nebo se již zařadili do praxe jako komorní či orchestrální hráči, nebo si zvolili pedagogické povolání. Zatímco dříve absolventi, schopni zakončit studium na konzervatoři velkým klasickým nebo romantickým koncertem, byli spíše výjimkou, v posledních letech jsme byli svědky velmi zdařilých provedení houslových koncertu L. v. Beethovena, A. Dvořáka, J. Síbelia, F. Mendelssohna-Bartholdyho, H. Wieniawského, P. I. Čajkovského, J. Brahmse, violoncellového koncertu A Dvořáka, kontrabasového koncertu S. Kusevického s doprovodem orchestru posluchačů konzervatoře. Za zmínku jistě stojí i dramaturgické obohacení koncertů o houslový koncert Jaroslava Ježka s doprovodem dechového orchestru, Chačaturjanova koncertu, první provedení houslového koncertu L. Afanasjeva v ČSSR, violového Koncertu — Rapsodie a 3. violoncellové sonáty B. Martinů.
K vysoké úrovní programů koncertů konzervatoře přispěly i stále se obnovující komorní soubory pod vedením Aloise Moráně a zejména Rudolfa Šťastného, který ve výuce komorní hry uplatňuje své bohaté zkušenosti primaria smyčcového kvarteta, ale i své zkušenosti dirigentské. Připomeňme trojnásobné provedení Concertina Leoše Janáčka, Rond Bohuslava Martinů, Komorní věty Bohuslava Řehoře, kvinteta W. A. Mozarta pro lesní roh a smyčcový kvartet, klavírního tria Bedřicha Smetany, tří vět pro komorní orchestr „Osvit“ od Radka Ištvana a v posledních letech zejména vystoupení Wallingerova kvarteta, jejichž provedení Beethovenova kvartetu F dur op. 18, Schubertova Es dur op. 125, III. smyčcového kvartetu Jířího Matyse a kvartetu M. Ravela bylo právem oceněno 1. cenou v soutěži o cenu Beethovenova Hradce i čestným uznáním v soutěži Pražského jara 1988. Tento výčet by nebyl úplný, kdybychom neuvedli dlouholetou záslužnou činnost komorního orchestru posluchačů brněnské konzervatoře, který nejprve pod vedením Zbyňka Mrkose a v posledních letech dirigenta Aloise Veselého uskutečnil řadu koncertních vystoupení včetně zájezdů do Bayreuthu v NSR. Bylo by nedoceněním práce posluchačů odděleni strunných nástrojů, kdybychom nepřipomněli také jejich podíl na koncertech symfonického orchestru školy i na osmi operních představeních, která se uskutečnila v letech 1974—1986.
Převzato ze sborníku Konzervatoř Brno (1989)